- zákonná ochrana v ČR – ohrožený druh (O)
- kritéria IUCN – SZ Čechy – málo dotčený (LC)
Rozšíření v ČR
Užovka obojková u nás žije na více než 80% rozlohy státu. Vyskytuje se od nížin do hor. Výskyt ve vyšších nadmořských výškách je limitován vhodným biotopem a potravou. Nejběžněji se vyskytuje do nadmořské výšky 700 m. Užovka obojková je náš nejrozšířenější had.
Biotop
Tato užovka obvykle osidluje vodní nebo mokřadní stanoviště. Vyskytuje se v okolí stojatých i tekoucích vod jako jsou rybníky, zatopené pískovny, slepá říční ramena, staré lomy a břehy vodních toků. Výskyt u vodních ploch není ani tak limitován vodou, jako množstvím potravy, jelikož většinu její potravy tvoří obojživelníci. Užovka obojková se může vyskytovat i na suchých stanovištích (lomy, skalnaté stráně, pískovny, žel. náspy i ruderální stanoviště). Známé je i střídání vlhkých a suchých prostředí během sezóny.
Na rozdíl od ostatních hadů obývá užovka obojková rovinatý terén. Součástí stanovišť jsou i vhodná místa ke kladení vajec (komposty, hnojiště, kupky sena, tlející rostlinný materiál).
Tento had je velmi přizpůsobivý k prostředí a tím pádem se může synopticky vyskytovat i s druhy, majícímí odlišné nároky na biotop. Jsou to např.: v mokřadech želva bahenní (Emys orbicularis), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), zmije obecná (Vipera berus), na březích vodních toků a hrázích užovka podplamatá (Natrix tesselata), na stráních a v zahradách užovka hladká (Coronella austriaca), ještěrka obecná (Lacerta agilis), užovka stromová (Zamenis longissimus), nejčastěji se pak vyskytuje se slepýšem křehkým (Anguis fragilis).
Způsob života
Po zimním spánku se užovky obojkové probouzejí od poloviny března do konce dubna, zimoviště pak vyhledávájí koncem září až poloviny října. Při teplém počasí je možno vidět tyto hady již koncem února.
V létě přečkávají nejvyšší denní teploty ve vodě, v úkrytu nebo sluněním. Aktivní jsou pak dopoledne a v pozdních odpoledních hodinách, noční aktivita je pozorována ve vodě a to i na jaře. V České republice je optimální teplota pro užovky obojkové 22 – 26°C. Při vyšších teplotách se pohybuje ve vodě, sluní se nebo leží v úkrytu.
Živí se převážně obojživelníky (skokani, ropuchy) a velmi výjimečně rybami, ptáky a drobnými hlodavci. Mláďata loví pulce, čolky a příležitostně i hmyz.
V době páření se užovky sdružují ve větších počtech (až 50 jedinců) na slunných místech, s významnou převahou samců. Samice kladou vejce v červnu nebo červenci (výjiměčně v srpnu), jako líhniště jsou vyhledáváný místa s tlejícím organickým materiálem. Na jednom líhniští se může vyskytovat až 10 samic. Kladou většinou 10, velké samice až 50 vajec (rekordně pak i 105 vajec). Mláďata se líhnou v druhé polovině srpna a v září.
K zimování tyto užovky (často hromadně) využívají hromady kompostu, kořeny stromů, opuštěné sklepy, hromady listí a kůry a skalní štěrbiny. Často zimují společně s jinýmy druhy plazů a obojživelníků, např. s čolkem velkým (Triturus cristatus), čolkem obecným (Triturus vulgaris), čolkem horským (T.alpestris), ropuchou obecnou (Bufo bufo), slepýšem křehkým (Anguis fragilis) a se zmijí obecnou (Vipera berus).
Fyziologie
Užovky obojkové se vzácně dorůstají délky 200 cm, u nás většinou nepřesahují délku 130 cm. Tělo je pokryto kýlnatými šupinami, hřbetní strana bývá olivově zelená, šedá, šedomodrá, hnědá až hnědošedá, pokrytá černými tečkami a skvrnami. Hlava je tmavší než tělo (samice ji mívají zploštělou a více oddělenou od těla, samci spíše protáhlou), břišní strana je pak bílá s černými skvrnami, v zadní části převažuje barva černá.
Charakteristické jsou pro tyto hady dvě světlé půlměsícové skvrny za hlavou, bývají bílé, žluté až oranžové a jsou černě lemovány. Poměrně často se vyskytují melaničtí jedinci (zmnožení černých pigmentů, had je pak téměř černý) a velmi vzácně se vyskytuje albinismus.
zdroj : Atlas rozšíření plazů v České republice (Mikátová B., Vlašín M., Zavadil V. (eds.)) ; Encyklopedický slovník teraristiky a herpetologie (Hegner David); Nejedovatí hadi v přírodě a v teráriích (Ivan Kocourek); Užovky (Vladimír Cerha, Miroslav Kocián); www.biolib.cz
